Individuální plánování v sociální službě. Co má přinést člověku?

Sociální služba začala a pomoc je domluvená.

Tím ale vše nekončí. Potřeby člověka se mohou měnit a teprve při běžném poskytování služby se často ukáže, co mu skutečně vyhovuje.

Právě k tomu slouží individuální plánování.

Nejde jen o formulář

Pojem individuální plánování může znít složitě. Často si pod ním lidé představí hlavně formulář, osobní cíl nebo pravidelné hodnocení.

Jeho smysl je ale mnohem praktičtější.

Jde o společnou domluvu, jak má služba u konkrétního člověka probíhat:

• s čím potřebuje pomoci,

• co chce dál zvládat sám,

• na co je zvyklý,

• jaký způsob podpory mu vyhovuje,

• co je pro něj v běžném životě důležité.

Zápis v dokumentaci má tuto domluvu zachytit. Neměl by ji nahrazovat.

Stejná služba nemusí u každého probíhat stejně

Dva lidé mohou využívat stejnou pečovatelskou službu, ale každý potřebuje něco jiného.

Jeden člověk chce při hygieně většinu činností zvládnout sám a potřebuje pomoci jen s tím, na co už nestačí. Jiný potřebuje větší podporu.

Někdo chce, aby mu pracovník nákup přinesl. Jiný si přeje jít nakoupit společně, protože je to pro něj příležitost dostat se ven.

Nejde tedy jen o to, jaký úkon služba poskytne. Důležité je také to, jak bude pomoc probíhat.

Pomáhat neznamená všechno převzít

Někdy je rychlejší udělat určitou činnost za člověka.

Pokud ji ale stále zvládne s menší pomocí, neměla by mu ji služba zbytečně přebírat. Může stačit připravit potřebné věci, připomenout jednotlivé kroky nebo být nablízku pro případ, že bude potřebovat pomoc.

Ne u každého je cílem větší samostatnost. Zdravotní stav může vyžadovat, aby služba některé činnosti převzala.

I tehdy ale záleží na tom, zda pomoc respektuje tempo, zvyky a důstojnost člověka.

Ne každý dokáže říct, co potřebuje

Někteří lidé dokážou své potřeby popsat přesně. Jiní mají potíže s komunikací, pamětí nebo porozuměním.

To neznamená, že na jejich názoru nezáleží.

Pracovníci mohou sledovat, co člověku vyhovuje, co odmítá, při čem je klidný nebo co je pro něj důležité. Pomoci mohou také blízcí lidé, kteří znají jeho život a zvyky.

Rodina ale nemá rozhodovat místo člověka automaticky. Její zkušenost by měla pomoci lépe porozumět tomu, co potřebuje on sám.

Ne každé přání lze splnit

Individuální plánování neznamená, že si člověk může službu nastavit bez omezení.

Domluva musí odpovídat tomu, co daný druh sociální služby poskytuje, jaké má možnosti a co lze zajistit bezpečně.

Některé požadavky proto služba splnit nemůže. Měla by ale otevřeně vysvětlit proč a společně hledat jinou možnost.

Individuální přístup vzniká tam, kde se potřeby člověka potkají s možnostmi služby.

Situace se může změnit

Člověk se může vrátit z nemocnice a dočasně potřebovat více podpory. Jeho stav se může zlepšit nebo zhoršit. Mohou se změnit také možnosti rodiny.

Někdy se až během poskytování služby ukáže, že původní domluva nefunguje tak, jak se očekávalo.

Proto má smysl se k ní vracet a podle potřeby ji upravovat.

Individuální plán není jednou provždy hotový dokument. Měl by se měnit spolu se situací člověka.

Jak poznat, že plánování funguje?

Člověk ani jeho rodina nemusí znát podobu formuláře, který služba používá.

V běžném životě by ale mělo být poznat, že pracovníci vědí:

• jak má pomoc probíhat,

• co člověk zvládá sám,

• co mu vyhovuje,

• co je pro něj důležité,

• zda se jeho potřeby nezměnily.

Pokud pokaždé přijde jiný pracovník a pomoc probíhá úplně jinak, samotný vyplněný plán nestačí.

Služba se má přizpůsobovat člověku

Individuální plánování nemusí být složité.

Je to průběžný rozhovor o tom, zda domluvená pomoc stále dává smysl.

Nejde o to vytvořit dokonalý dokument. Jde o to, aby služba neprobíhala u všech lidí stejně jen proto, že je to pro organizaci jednodušší.

Měla by co nejvíce respektovat potřeby, zvyky a možnosti konkrétního člověka. Zároveň ale zůstat v mezích toho, co může služba skutečně nabídnout.